Nemoc z povolání

Výčet nemocí z povolání je obsažen v nařízení vlády č. 290/1995 Sb. a je tzv. taxativní. Nemocemi z povolání jsou proto jenom a právě choroby obsažené v citovaném nařízení vlády. Jiné choroby, byť by jejich příčinou byl výkon zaměstnání, nemoci z povolání nejsou.

Nemoc z povolání stanoví specializované zdravotnické zařízení na základě vyšetření. Nemoc musí být obsažena v taxativním výčtu nemocí z povolání. Zároveň musel poškozený objektivně pracoval za podmínek, při nichž nemoc z povolání vzniká.

Poškozený má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (dorovnání rozdílu mezi nemocenskou a průměrným výdělkem), náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dorovnání rozdílu mezi příjmem zpravidla v jiném zaměstnání a dosud dosahovaným výdělkem), bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu účelně vynaložených nákladů na léčení a další.

Dle zákoníku práce je každý zaměstnavatel účastníkem zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při nemoci z povolání, na které je povinen během pracovního poměru se zaměstnancem platit pravidelně pojistné. Zaměstnavatel má právo, aby za něj pojišťovna zaplatila náhradu zaměstnanci za újmu, která mu vznikne v důsledku nemoci z povolání.

Proti posudku o zdravotní způsobilosti nebo nemoci z povolání, se kterým nesouhlasíte, je možno podat do deseti pracovních dnů od jeho prokazatelného předání návrh na přezkum krajským úřadem. Správnost posudku nebo rozhodnutí krajského úřadu může být zpochybňována v řízení před soudem v rámci pracovně právních sporů (např. o rozvázání pracovního poměru nebo o náhradě škody). V takovém případě soud zpravidla ustoví znalce z oboru lékařství, který ve znaleckém posudku udělá závěr k přezkoumávané otázce.