Pomůžeme vám s náhradou škody

Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/24 zabýval případem ženy, která po tragické dopravní nehodě přišla o snachu a dvě vnoučata. Její syn při této nehodě utrpěl těžká zranění s následnou psychickou újmou ze ztráty rodiny. Sama stěžovatelka nebyla účastnicí nehody, nicméně událost měla závažný dopad na její psychické zdraví, když ji byl diagnostikován těžký stupeň deprese.

Stěžovatelka se domáhala náhrady ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů léčení. Nalézací soud uzavřel, že stěžovatelce vznikl nárok na odčinění škody i nemajetkové újmy ve smyslu § 2910 a § 2956 o. z. Odvolací soud ale po podaném odvolání žalobu v celém rozsahu zamítnul. Konstatoval, že újma na zdraví stěžovatelky nebyla způsobena přímo škodní událostí (dopravní nehodou), ale až následkem této škodní události – úmrtím blízkých rodinných příslušníků. V projednávané věci se jedná o postižení druhotné oběti, způsobené smrtí blízkého člověka, a tuto újmu je nutno posuzovat podle § 2959 o. z., nikoliv podle § 2910 či § 2956 o. z., jak dovodil soud prvního stupně.

Následné dovolání k Nejvyššímu soudu také nebylo úspěšné. Dle něj je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Stěžovatelce, jakožto sekundární oběti tak podle Nejvyššího soudu vznikl toliko nárok podle § 2959 o. z., tedy právo na nahrazení tzv. citové újmy.

Ústavní soud tento výklad odmítl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ustanovení § 2959 o. z. představuje pro sekundárně poškozené osoby jistou ochranu, ale nedopadá na situace, kdy zásah překročí mez "pouhých" duševních útrap a přeroste v lékařsky diagnostikovanou nemoc, a tedy v přímý zásah do tělesné a duševní integrity člověka.

V případech obdobných stěžovatelce je sekundární oběť osobou primárně poškozenou na zdraví, které náleží vůči provozovateli vozidla podle § 2894 odst. 1 i 2, § 2927 a násl. a § 2956 o. z. veškeré náhrady (majetkové i nemajetkové újmy) při ublížení na zdraví, které občanský zákoník zmiňuje v § 2958 a § 2960 a následující. Je-li v dané věci prokázána příčinná souvislost mezi škodní událostí a způsobenou újmou, není důvod, aby obecné soudy musely judikaturou suplovat nároky na náhradu majetkové újmy plynoucí poškozenému např. z § 2960 o. z., § 2962 o. z., zvýšenou náhradou újmy nemajetkové podle § 2959 o. z.

Z ústavně zaručeného práva na ochranu tělesné a duševní integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip plného odškodnění. Každý, kdo utrpěl újmu na zdraví, má právo na její úplnou náhradu, a to jak v rovině majetkové škody, tak nemajetkové újmy. Pouhé navýšení náhrady za citovou újmu (zásah do rodinného a soukromého života) nemůže nahradit řádné odškodnění skutečné újmy na zdraví (včetně souvisejících finančních ztrát). Navíc navýšení náhrady újmy ve smyslu zmíněné judikatury Nejvyššího soudu představuje toliko jednorázovou platbu, která neodráží trvalý dopad na majetková práva poškozené osoby.

Ústavní soud zároveň zdůraznil nutnost velmi opatrného postupu při posuzování nároků na náhradu psychické újmy. Zjištění a objektivní prokázání zásahu do psychického zdraví jednotlivce není totiž v praxi nijak snadné. Obecné soudy by proto měly pečlivě zvažovat každý takový nárok a přiznávat náhradu jen tam, kde je to náležitě odůvodněné a prokázané. Důležité je rozlišovat, zda v konkrétním případě došlo k lékařsky zjistitelnému zásahu do tělesné či duševní integrity (typicky k diagnostikovatelné psychické nemoci), nebo zda jde „pouze“ o zásah do soukromého a rodinného života bez prokazatelného onemocnění. Toto rozlišení je podstatné pro správné právní posouzení – zatímco v prvním případě má poškozený nárok na plné odškodnění jako při jakékoli jiné újmě na zdraví, ve druhém případě připadá v úvahu náhrada nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. za citovou újmu, avšak v omezeném rozsahu odpovídajícím „pouhým“ duševním útrapám.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. srpna 2024, sp. zn. 25 Cdo 227/2024, řešil případ, kdy žalobkyně uklouzla v supermarketu BILLA na listu ředkviček, poranila si koleno a musela být ještě ten den operována. Paní po supermarketu požadovala bolestné ve výši 63 455 Kč. Povinnost k náhradě nemajetkové újmy je v tomto případě založená ustanovením § 2924 občanského zákoníku, které se týká škody z provozní činnosti. Dle věty druhé tohoto ustanovení se může provozovatel takové škody zprostit, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

V řízení před soudem prvního stupně žalovaná tvrdila, že v prodejně byl pověřený pracovník, který tuto sekci zeleniny pravidelně udržoval čistou a uklízel nepořádek na podlaze. Navíc je tam vždy umístěn koš, do kterého mohou sami zákazníci odpad ze zeleniny odhazovat. V případě zvýšené aktivity zákazníků při slevových akcích byly kontroly čistoty prováděny i častěji. Soud jí bolestné přiznal, protože neshledal postup žalované dostatečným z hlediska veškeré péče, kterou lze po provozovateli rozumně požadovat, aby nedošlo ke škodě.

Krajský soud se se soudem prvního stupně ztotožnil a za podstatné považoval zejména to, že žalobkyně neuklouzla v důsledku např. mokré podlahy nebo nerovnosti, nýbrž v důsledku neuklizeného spadlého zboží (tj. listů ředkviček). Vzhledem k pohybu starších osob v prodejně měl být úsek kontrolován a uklízen častěji a v případě, že je zrovna v prodejně větší počet zákazníků, tak má být této sekci věnována větší pozornost. Dle odvolacího soudu žalovaná neprokázala, že vynaložila opravdu veškerou péči, kterou lze po ní rozumně požadovat, aby k újmě nedošlo.

Žalovaná se proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze bránila dovoláním u Nejvyššího soudu a zejména tvrdila, že v řízení prokázala, že přijala řadu preventivních opatření, aby zamezila úrazům zákazníků z důvodu uklouznutí, zejména instalovala čistící rohože u vchodů do prodejny a protiskluzovou dlažbu na podlaze, na úseku ovoce a zeleniny umístila koše pro odhazování odpadu ze zeleniny, a dále pověřila vybrané zaměstnance úklidem tohoto úseku a dohledem nad tímto úklidem. Žalovaná trvala na tom, že naplnila podmínky pro zproštění se povinnosti k náhradě této újmy.

Nejvyšší soud dal žalované za pravdu a shledal, že si počínala jako řádný a odborně způsobilý provozovatel. Předně uvedl, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo. V takovém případě bych se totiž provozovatel v podstatě nikdy nemohl zprostit své povinnosti k náhradě škody. Ve svém rozhodnutí dále uvádí, že důležité je, jak skutečně si žalovaná při předcházení škodě počínala a vzhledem k tomu, že celá provozovna měla protiskluzovou podlahu, byl tam umístěn koš pro odhazování odpadu a v daném úseku byl prováděn pravidelný úklid, tak žalovaná přijala dostatečná opatření, aby minimalizovala riziko vzniku újmy. Dle soudu po žalované nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny.

Toto rozhodnutí potvrzuje, že odpovědnost za škodu způsobenou z provozní činnosti podle § 2924 občanského zákoníku není absolutní a na základě liberačního důvodu je možné se povinnosti uhradit náhradu škody zprostit.

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání náleží dle § 271i zákoníku práce pozůstalým nejméně ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. Soud může tuto částku přiměřeně zvýšit, a to v souladu s § 271s zákoníku práce s ohledem na dikci samotného ustanovení, kde je u vedeno „nejméně ve výši“.

Při konkrétním rozhodování soudu se uplatní volná úvaha soudu, který vezme v úvahu např. mimořádné okolnosti úmrtí zaměstnance, nízký věk oběti či pozůstalých, závislost pozůstalých na zemřelém, vyšší intenzitu jejich vztahu a hlubší citové strádání pozůstalých (NS ČR sp.zn. 21 Cdo 1124/2022). Tyto okolnosti jsou důvodem pro zvýšení náhrady.

V každém věku je vnímání úmrtí blízké osoby odlišné – velmi malé dítě sice není schopno si ztrátu plně uvědomit, zato ale ho to ovlivní po delší dobu. Dospělý jedinec, který už na rodiči není závislý, a dokonce i žije již samostatně, bude mít úplně jiné vnímání této situace a bude to na něj mít odlišný dopad. Lidsky složité jsou případy, kdy po zemřelém zaměstnanci zůstávají nezletilé děti, které byly odkázány na jeho výživu. I v takových případech se pak soud zabývá právě intenzitou a kvalitou vztahů dětí se zemřelým zaměstnancem.

Nárok na náhradu samozřejmě není vyloučen ani v případě, kdy děti nežily se zemřelým zaměstnancem v rodinné domácnosti. Soud pak např. zjišťuje i kvalitu jejich společně tráveného času. Jiná bude výše náhrady v případě, kdy zemřelý zaměstnanec se s dětmi stýkal intenzivně, oproti případu, kdy z nějakého důvodu byla jejich vazba oslabená. V neposlední řadě soud může vzít v úvahu, že rodině budou chybět finanční prostředky, které zemřelý zaměstnanec mohl dětem poskytovat, byť i nad rámec poskytovaného výživného. Kromě toho je také potřeba zohlednit mimořádné okolnosti úmrtí, tj. okolnosti pracovního úrazu.

Lze tedy shrnout, že při posuzování výše jednorázové náhrady škody, má soud širokou diskreční pravomoc a bude zohledňovat kvalitu a intenzitu vztahů zemřelého a pozůstalých, okolnosti úmrtí, následného vnímání úmrtí pozůstalými dětmi, míru narušení normálního život a finanční výpadek. V každém konkrétním případě budou okolnosti odlišné a bude nutné se tím zabývat. Vzhledem k tomu, že není stanovena žádná horní hranice výše jednorázové újmy.

Pro úplnost zbývá dodat, že vedle jednorázového odškodnění existuje možnost získat náhradu nákladů na výživu („pozůstalostní renta“) dle § 271h zákoníku práce.