Blog

Velmi často nastávají situace, při kterých vznikne újma na zdraví, avšak za tento nastalý následek mohou různými podíly jak škůdce, tak poškozený. V konkrétních případech je tak třeba zkoumat, zda existují příčiny vzniku nemajetkové újmy také na straně poškozeného, případně jaké a jakým podílem se na vzniklé újmě sám poškozený podílel. Takovými příčinami však nemusí být pouze protiprávní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.08.2018, sp. zn. 25 Cdo 3836/2017), ale také neobezřetné, neopatrné či lehkovážné konání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015).

Mezi příčinami na straně poškozeného i škůdce a nastalým následkem musí však být příčinná souvislost. Je tedy i na straně poškozeného možné brát v potaz jen takové jednání či opomenutí, které bylo alespoň jednou z příčin vzniku nemajetkové újmy. Zda konkrétní jednání poškozeného je příčinou nastalého následku se zjišťuje tzv. teorií podmínky, tedy zjišťuje se, zda by nastalá újma, stejným způsobem, na stejném místě a ve stejný čas, nastala i kdyby k danému jednání na straně poškozeného nedošlo.

Jestliže mezi jednáním poškozeného a jemu vzniklé nemajetkové újmě je příčinná souvislost, povinnost škůdce nahradit nemajetkovou újmu se poměrně sníží dle § 2918 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Jestliže je však jednání jedné strany v poměru k jednání druhé strany natolik nepatrné, že jej lze považovat za zanedbatelné, škoda se mezi strany dle § 2918 odst. 2 občanského zákoníku nedělí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.05.2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).

V případě, že byla osoba, tedy primární oběť, usmrcena či jí bylo zvlášť závažným způsobem ublíženo na zdraví, a to protiprávním jednáním, náleží § 2959 občanského zákoníku příbuzným a osobám blízkým (tedy tzv. sekundárním obětem) peněžitá náhrada vyvažující jejich utrpení.  Utrpení sekundárních obětí představují zpravidla jejich duševní útrapy, které nepříznivě ovlivňují psychickou sféru člověka, v důsledku újmy způsobené primární oběti. Může se jednat o stavy smutku, nespavost, zvýšenou citlivost, podrážděnost, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost a mnoho dalších stavů. Při určení výše nemajetkové újmy se vychází, na straně poškozených, zejména z intenzity vztahu primární a sekundární oběti, věku primární oběti a pozůstalých, existenční závislosti na prinmární oběti, časové a místní blízkosti sekundární oběti k neštěstí a ze způsobu, jakým bylo neštěstí vnímáno. Na straně škůdce se přihlíží k jeho postoji, dopadu události do jeho duševní sféry, jeho majetkovým poměrům a míře zavinění (srov. např. nález Ústavního soudu z 22.12.2015 sp.zn. I. US 2844/14). Obvyklá výše náhrady nemajetkové újmy se pohybuje kolem 20ti násobku průměrné mzdy v národním hospodářství pro osoby nejbližší, tedy děti, rodiče a manžele. Tento rozsah náhrady nemajetkové škody však může být v případech vyšší intenzity a dopadu na sekundární oběť překročen, a to i v případě jiných osob blízkých. V některých extrémně závažných případech poškození zdraví (např. při vegetativním stavu primárního poškozeného) může utrpení blízkých osob dosahovat i vyšší intenzity než v případě usmrcení, a tedy může být vyšší i náhrada nemajetkové újmy osobám blízkým (srov. např. rozhodnutí NS ČR ze dne 14. 10. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3468/2019).

Dle § 271h zákoníku práce náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, tedy vůči kterým měl vyživoací povinnost, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.

Podmínkou není, že zamřelý zaměstnenec tuto povinnost plnil. Rovněž není podmínkou to, aby tato vyživovací povinnost, resp. její výše, byla stnanovena soudem.
 
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance, zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým z důvodu smrti zaměstnance. K případnému výdělku pozůstalých se nepřihlíží.
 
Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměrného výdělku zemřelého zaměstnance; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku pro dou po skončení pracovní neschopnosti.

V případě úrazu při práci, ke kterému došlo po 1.1.2007, se nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění stává předmětem dědictví bez ohledu na to, zda tento nárok byl uplatněn u soudu či zda byl zaměstnavatelem přiznán dobrovolně. Za situace, kdy k úrazu dojde mimo zaměstnání naopak není důležité, kdy k němu došlo, nýbrž zda poškozený zemřel po 31.12.2013 a zda nárok na náhradu uplatnil za života u soudu. Pokud tomu tak je, nárok na náhradu se opět stává předmětem dědictví. Jestliže však poškozený zemřel před 31.12.2013 nebo zemřel po tomto datu a svůj nárok u soudu za života neuplatnil, tento nárok jeho smrtí zaniká.

Novela zákoníku práce s účinností od 1.1.2021 zavedla v § 271 f) zákoníku práce nový institut pracovního práva jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance. Na tuto náhradu mají nárok manžel, registrovaný partner, dítě a rodič zaměstnance. Dále mají na tuto náhradu nárok další osoby, které jsou se zaměstnancem v rodinném poměru nebo poměru obdobném a újmu zaměstnance by pociťovaly jako újmu vlastní. Nárok na tuto náhradu bude vznikat ve výjimečných případech nejtěžšího zdravotního poškození, a to zejména v případě kómatických stavů, závažných poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu. Zákon nestanoví nejnižší ani nejvyšší výši náhrady nemajetkové újmy. Tato výše se bude určovat podle okolností každého případu vypovídajících o míře újmy jednotlivých, postiženému zaměstnanci blízkých osob; významná tu bude zejména kvalita a intenzita vzájemného vztahu mezi zaměstnancem a jemu blízkou osobou. 

Od 1. 1. 2021 se změnilo ustanovení zákoníku práce ohledně jednorázového odškodnění pozůstalých po zaměstnancích, kteří zemřeli v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Doposud měli nárok na odškodnění ve fixní výši manžel nebo partner, nezaopatřené děti a rodiče zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti. Nově bude v případě smrti zaměstnance přiznána náhrada i zletilým dětem. Výše náhrady se stanoví nejméně ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. Je-li náhrada vyplácena oběma rodičům, vyplatí se každému z nich polovina této částky. Otázkou zůstává, zda vedle tohoto nároku pozůstalým náleží i náhrada za zásah do soukromí členů rodiny v důsledku úmrtí zaměstnance.