Blog

Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/24 zabýval případem ženy, která po tragické dopravní nehodě přišla o snachu a dvě vnoučata. Její syn při této nehodě utrpěl těžká zranění s následnou psychickou újmou ze ztráty rodiny. Sama stěžovatelka nebyla účastnicí nehody, nicméně událost měla závažný dopad na její psychické zdraví, když ji byl diagnostikován těžký stupeň deprese.

Stěžovatelka se domáhala náhrady ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů léčení. Nalézací soud uzavřel, že stěžovatelce vznikl nárok na odčinění škody i nemajetkové újmy ve smyslu § 2910 a § 2956 o. z. Odvolací soud ale po podaném odvolání žalobu v celém rozsahu zamítnul. Konstatoval, že újma na zdraví stěžovatelky nebyla způsobena přímo škodní událostí (dopravní nehodou), ale až následkem této škodní události – úmrtím blízkých rodinných příslušníků. V projednávané věci se jedná o postižení druhotné oběti, způsobené smrtí blízkého člověka, a tuto újmu je nutno posuzovat podle § 2959 o. z., nikoliv podle § 2910 či § 2956 o. z., jak dovodil soud prvního stupně.

Následné dovolání k Nejvyššímu soudu také nebylo úspěšné. Dle něj je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Stěžovatelce, jakožto sekundární oběti tak podle Nejvyššího soudu vznikl toliko nárok podle § 2959 o. z., tedy právo na nahrazení tzv. citové újmy.

Ústavní soud tento výklad odmítl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ustanovení § 2959 o. z. představuje pro sekundárně poškozené osoby jistou ochranu, ale nedopadá na situace, kdy zásah překročí mez "pouhých" duševních útrap a přeroste v lékařsky diagnostikovanou nemoc, a tedy v přímý zásah do tělesné a duševní integrity člověka.

V případech obdobných stěžovatelce je sekundární oběť osobou primárně poškozenou na zdraví, které náleží vůči provozovateli vozidla podle § 2894 odst. 1 i 2, § 2927 a násl. a § 2956 o. z. veškeré náhrady (majetkové i nemajetkové újmy) při ublížení na zdraví, které občanský zákoník zmiňuje v § 2958 a § 2960 a následující. Je-li v dané věci prokázána příčinná souvislost mezi škodní událostí a způsobenou újmou, není důvod, aby obecné soudy musely judikaturou suplovat nároky na náhradu majetkové újmy plynoucí poškozenému např. z § 2960 o. z., § 2962 o. z., zvýšenou náhradou újmy nemajetkové podle § 2959 o. z.

Z ústavně zaručeného práva na ochranu tělesné a duševní integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip plného odškodnění. Každý, kdo utrpěl újmu na zdraví, má právo na její úplnou náhradu, a to jak v rovině majetkové škody, tak nemajetkové újmy. Pouhé navýšení náhrady za citovou újmu (zásah do rodinného a soukromého života) nemůže nahradit řádné odškodnění skutečné újmy na zdraví (včetně souvisejících finančních ztrát). Navíc navýšení náhrady újmy ve smyslu zmíněné judikatury Nejvyššího soudu představuje toliko jednorázovou platbu, která neodráží trvalý dopad na majetková práva poškozené osoby.

Ústavní soud zároveň zdůraznil nutnost velmi opatrného postupu při posuzování nároků na náhradu psychické újmy. Zjištění a objektivní prokázání zásahu do psychického zdraví jednotlivce není totiž v praxi nijak snadné. Obecné soudy by proto měly pečlivě zvažovat každý takový nárok a přiznávat náhradu jen tam, kde je to náležitě odůvodněné a prokázané. Důležité je rozlišovat, zda v konkrétním případě došlo k lékařsky zjistitelnému zásahu do tělesné či duševní integrity (typicky k diagnostikovatelné psychické nemoci), nebo zda jde „pouze“ o zásah do soukromého a rodinného života bez prokazatelného onemocnění. Toto rozlišení je podstatné pro správné právní posouzení – zatímco v prvním případě má poškozený nárok na plné odškodnění jako při jakékoli jiné újmě na zdraví, ve druhém případě připadá v úvahu náhrada nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. za citovou újmu, avšak v omezeném rozsahu odpovídajícím „pouhým“ duševním útrapám.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. srpna 2024, sp. zn. 25 Cdo 227/2024, řešil případ, kdy žalobkyně uklouzla v supermarketu BILLA na listu ředkviček, poranila si koleno a musela být ještě ten den operována. Paní po supermarketu požadovala bolestné ve výši 63 455 Kč. Povinnost k náhradě nemajetkové újmy je v tomto případě založená ustanovením § 2924 občanského zákoníku, které se týká škody z provozní činnosti. Dle věty druhé tohoto ustanovení se může provozovatel takové škody zprostit, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

V řízení před soudem prvního stupně žalovaná tvrdila, že v prodejně byl pověřený pracovník, který tuto sekci zeleniny pravidelně udržoval čistou a uklízel nepořádek na podlaze. Navíc je tam vždy umístěn koš, do kterého mohou sami zákazníci odpad ze zeleniny odhazovat. V případě zvýšené aktivity zákazníků při slevových akcích byly kontroly čistoty prováděny i častěji. Soud jí bolestné přiznal, protože neshledal postup žalované dostatečným z hlediska veškeré péče, kterou lze po provozovateli rozumně požadovat, aby nedošlo ke škodě.

Krajský soud se se soudem prvního stupně ztotožnil a za podstatné považoval zejména to, že žalobkyně neuklouzla v důsledku např. mokré podlahy nebo nerovnosti, nýbrž v důsledku neuklizeného spadlého zboží (tj. listů ředkviček). Vzhledem k pohybu starších osob v prodejně měl být úsek kontrolován a uklízen častěji a v případě, že je zrovna v prodejně větší počet zákazníků, tak má být této sekci věnována větší pozornost. Dle odvolacího soudu žalovaná neprokázala, že vynaložila opravdu veškerou péči, kterou lze po ní rozumně požadovat, aby k újmě nedošlo.

Žalovaná se proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze bránila dovoláním u Nejvyššího soudu a zejména tvrdila, že v řízení prokázala, že přijala řadu preventivních opatření, aby zamezila úrazům zákazníků z důvodu uklouznutí, zejména instalovala čistící rohože u vchodů do prodejny a protiskluzovou dlažbu na podlaze, na úseku ovoce a zeleniny umístila koše pro odhazování odpadu ze zeleniny, a dále pověřila vybrané zaměstnance úklidem tohoto úseku a dohledem nad tímto úklidem. Žalovaná trvala na tom, že naplnila podmínky pro zproštění se povinnosti k náhradě této újmy.

Nejvyšší soud dal žalované za pravdu a shledal, že si počínala jako řádný a odborně způsobilý provozovatel. Předně uvedl, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo. V takovém případě bych se totiž provozovatel v podstatě nikdy nemohl zprostit své povinnosti k náhradě škody. Ve svém rozhodnutí dále uvádí, že důležité je, jak skutečně si žalovaná při předcházení škodě počínala a vzhledem k tomu, že celá provozovna měla protiskluzovou podlahu, byl tam umístěn koš pro odhazování odpadu a v daném úseku byl prováděn pravidelný úklid, tak žalovaná přijala dostatečná opatření, aby minimalizovala riziko vzniku újmy. Dle soudu po žalované nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny.

Toto rozhodnutí potvrzuje, že odpovědnost za škodu způsobenou z provozní činnosti podle § 2924 občanského zákoníku není absolutní a na základě liberačního důvodu je možné se povinnosti uhradit náhradu škody zprostit.

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání náleží dle § 271i zákoníku práce pozůstalým nejméně ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. Soud může tuto částku přiměřeně zvýšit, a to v souladu s § 271s zákoníku práce s ohledem na dikci samotného ustanovení, kde je u vedeno „nejméně ve výši“.

Při konkrétním rozhodování soudu se uplatní volná úvaha soudu, který vezme v úvahu např. mimořádné okolnosti úmrtí zaměstnance, nízký věk oběti či pozůstalých, závislost pozůstalých na zemřelém, vyšší intenzitu jejich vztahu a hlubší citové strádání pozůstalých (NS ČR sp.zn. 21 Cdo 1124/2022). Tyto okolnosti jsou důvodem pro zvýšení náhrady.

V každém věku je vnímání úmrtí blízké osoby odlišné – velmi malé dítě sice není schopno si ztrátu plně uvědomit, zato ale ho to ovlivní po delší dobu. Dospělý jedinec, který už na rodiči není závislý, a dokonce i žije již samostatně, bude mít úplně jiné vnímání této situace a bude to na něj mít odlišný dopad. Lidsky složité jsou případy, kdy po zemřelém zaměstnanci zůstávají nezletilé děti, které byly odkázány na jeho výživu. I v takových případech se pak soud zabývá právě intenzitou a kvalitou vztahů dětí se zemřelým zaměstnancem.

Nárok na náhradu samozřejmě není vyloučen ani v případě, kdy děti nežily se zemřelým zaměstnancem v rodinné domácnosti. Soud pak např. zjišťuje i kvalitu jejich společně tráveného času. Jiná bude výše náhrady v případě, kdy zemřelý zaměstnanec se s dětmi stýkal intenzivně, oproti případu, kdy z nějakého důvodu byla jejich vazba oslabená. V neposlední řadě soud může vzít v úvahu, že rodině budou chybět finanční prostředky, které zemřelý zaměstnanec mohl dětem poskytovat, byť i nad rámec poskytovaného výživného. Kromě toho je také potřeba zohlednit mimořádné okolnosti úmrtí, tj. okolnosti pracovního úrazu.

Lze tedy shrnout, že při posuzování výše jednorázové náhrady škody, má soud širokou diskreční pravomoc a bude zohledňovat kvalitu a intenzitu vztahů zemřelého a pozůstalých, okolnosti úmrtí, následného vnímání úmrtí pozůstalými dětmi, míru narušení normálního život a finanční výpadek. V každém konkrétním případě budou okolnosti odlišné a bude nutné se tím zabývat. Vzhledem k tomu, že není stanovena žádná horní hranice výše jednorázové újmy.

Pro úplnost zbývá dodat, že vedle jednorázového odškodnění existuje možnost získat náhradu nákladů na výživu („pozůstalostní renta“) dle § 271h zákoníku práce.

Velmi často nastávají situace, při kterých vznikne újma na zdraví, avšak za tento nastalý následek mohou různými podíly jak škůdce, tak poškozený. V konkrétních případech je tak třeba zkoumat, zda existují příčiny vzniku nemajetkové újmy také na straně poškozeného, případně jaké a jakým podílem se na vzniklé újmě sám poškozený podílel. Takovými příčinami však nemusí být pouze protiprávní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.08.2018, sp. zn. 25 Cdo 3836/2017), ale také neobezřetné, neopatrné či lehkovážné konání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015).

Mezi příčinami na straně poškozeného i škůdce a nastalým následkem musí však být příčinná souvislost. Je tedy i na straně poškozeného možné brát v potaz jen takové jednání či opomenutí, které bylo alespoň jednou z příčin vzniku nemajetkové újmy. Zda konkrétní jednání poškozeného je příčinou nastalého následku se zjišťuje tzv. teorií podmínky, tedy zjišťuje se, zda by nastalá újma, stejným způsobem, na stejném místě a ve stejný čas, nastala i kdyby k danému jednání na straně poškozeného nedošlo.

Jestliže mezi jednáním poškozeného a jemu vzniklé nemajetkové újmě je příčinná souvislost, povinnost škůdce nahradit nemajetkovou újmu se poměrně sníží dle § 2918 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Jestliže je však jednání jedné strany v poměru k jednání druhé strany natolik nepatrné, že jej lze považovat za zanedbatelné, škoda se mezi strany dle § 2918 odst. 2 občanského zákoníku nedělí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.05.2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).

V případě, že byla osoba, tedy primární oběť, usmrcena či jí bylo zvlášť závažným způsobem ublíženo na zdraví, a to protiprávním jednáním, náleží § 2959 občanského zákoníku příbuzným a osobám blízkým (tedy tzv. sekundárním obětem) peněžitá náhrada vyvažující jejich utrpení.  Utrpení sekundárních obětí představují zpravidla jejich duševní útrapy, které nepříznivě ovlivňují psychickou sféru člověka, v důsledku újmy způsobené primární oběti. Může se jednat o stavy smutku, nespavost, zvýšenou citlivost, podrážděnost, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost a mnoho dalších stavů. Při určení výše nemajetkové újmy se vychází, na straně poškozených, zejména z intenzity vztahu primární a sekundární oběti, věku primární oběti a pozůstalých, existenční závislosti na prinmární oběti, časové a místní blízkosti sekundární oběti k neštěstí a ze způsobu, jakým bylo neštěstí vnímáno. Na straně škůdce se přihlíží k jeho postoji, dopadu události do jeho duševní sféry, jeho majetkovým poměrům a míře zavinění (srov. např. nález Ústavního soudu z 22.12.2015 sp.zn. I. US 2844/14). Obvyklá výše náhrady nemajetkové újmy se pohybuje kolem 20ti násobku průměrné mzdy v národním hospodářství pro osoby nejbližší, tedy děti, rodiče a manžele. Tento rozsah náhrady nemajetkové škody však může být v případech vyšší intenzity a dopadu na sekundární oběť překročen, a to i v případě jiných osob blízkých. V některých extrémně závažných případech poškození zdraví (např. při vegetativním stavu primárního poškozeného) může utrpení blízkých osob dosahovat i vyšší intenzity než v případě usmrcení, a tedy může být vyšší i náhrada nemajetkové újmy osobám blízkým (srov. např. rozhodnutí NS ČR ze dne 14. 10. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3468/2019).

Dle § 271h zákoníku práce náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, tedy vůči kterým měl vyživoací povinnost, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.

Podmínkou není, že zamřelý zaměstnenec tuto povinnost plnil. Rovněž není podmínkou to, aby tato vyživovací povinnost, resp. její výše, byla stnanovena soudem.
 
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance, zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým z důvodu smrti zaměstnance. K případnému výdělku pozůstalých se nepřihlíží.
 
Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměrného výdělku zemřelého zaměstnance; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku pro dou po skončení pracovní neschopnosti.

V případě úrazu při práci, ke kterému došlo po 1.1.2007, se nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění stává předmětem dědictví bez ohledu na to, zda tento nárok byl uplatněn u soudu či zda byl zaměstnavatelem přiznán dobrovolně. Za situace, kdy k úrazu dojde mimo zaměstnání naopak není důležité, kdy k němu došlo, nýbrž zda poškozený zemřel po 31.12.2013 a zda nárok na náhradu uplatnil za života u soudu. Pokud tomu tak je, nárok na náhradu se opět stává předmětem dědictví. Jestliže však poškozený zemřel před 31.12.2013 nebo zemřel po tomto datu a svůj nárok u soudu za života neuplatnil, tento nárok jeho smrtí zaniká.

Novela zákoníku práce s účinností od 1.1.2021 zavedla v § 271 f) zákoníku práce nový institut pracovního práva jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance. Na tuto náhradu mají nárok manžel, registrovaný partner, dítě a rodič zaměstnance. Dále mají na tuto náhradu nárok další osoby, které jsou se zaměstnancem v rodinném poměru nebo poměru obdobném a újmu zaměstnance by pociťovaly jako újmu vlastní. Nárok na tuto náhradu bude vznikat ve výjimečných případech nejtěžšího zdravotního poškození, a to zejména v případě kómatických stavů, závažných poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu. Zákon nestanoví nejnižší ani nejvyšší výši náhrady nemajetkové újmy. Tato výše se bude určovat podle okolností každého případu vypovídajících o míře újmy jednotlivých, postiženému zaměstnanci blízkých osob; významná tu bude zejména kvalita a intenzita vzájemného vztahu mezi zaměstnancem a jemu blízkou osobou. 

Od 1. 1. 2021 se změnilo ustanovení zákoníku práce ohledně jednorázového odškodnění pozůstalých po zaměstnancích, kteří zemřeli v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Doposud měli nárok na odškodnění ve fixní výši manžel nebo partner, nezaopatřené děti a rodiče zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti. Nově bude v případě smrti zaměstnance přiznána náhrada i zletilým dětem. Výše náhrady se stanoví nejméně ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo. Je-li náhrada vyplácena oběma rodičům, vyplatí se každému z nich polovina této částky. Otázkou zůstává, zda vedle tohoto nároku pozůstalým náleží i náhrada za zásah do soukromí členů rodiny v důsledku úmrtí zaměstnance.